Vyrobime česke TOKIO HOTEL?

9. listopadu 2006 v 10:30 | Synek z Ostravy
Už kdysyk v jednym dřystani sem zmiňoval bulvar a hvjezdy pop mjuzyk a moje viděni děleni českych selebrit na ty co musija a ty co nemusija. Je to take vďačne tema, bo kdyby nebylo bulvara, co by robili ty desitky radoby slavnych selebrit?

Bulvar si uživa svojeho vysluni jak narod piska. A narod piska asi dobře, bo ty tituly vznikaju a zanikaju jak politbyro v Kremlu po 48smym.
Vyrobit hvjezdu nebyl problem ani v časach komunistu. Takym velkododavatelem obludnych hvjezd byl a dovčil aji je, enem už v ustrani, třeba doktor Janeček. Chlap kery v začatkach sedmdesatych let dokazal odstartovat karijeru aji celkem dobrym talentum typu Shelingera, či dotahnut tu k nam Marilu Rodowicz, zařidit spoustu hrani pro naročnějši publikum a už v tej době vydělavat strašne prachy, bo byl ceněny jako jeden z nejdrahšich a najlepšich "manažeru" v tej době, tak dokazal v letech osmdesatych dostat do českeho podvjedomi take kreatury, jakyma byli Marketa Muchova, Pavel Horňak, či Sagvan Tofi. Dokazal taky zprznit celkem nadějneho mladeho jazzmana a překřtit ho na Michala Davida. Takych mocnych soudruhu tu bylo vjac, ale doktor jim velel a jak se mu kdosyk znelibil, bylo po karijeře. Doktor byl aji ftipalek, bo Marketku Muchovu v tej době šuk*l a sadil se s F.R. Čechem, keryju chtěl taky, že umi zrobit hvjezdu aji z cihly a tak Marketu sesadil z konička a postavil z ni zpěvačku pro vojaky a naše mamy.
Když v televizním pořadu na pódium nastoupila kapela, kamery se většinou soustředily na zpěváka. V rámci mechanismu české populární hudby to ovšem zdaleka nebyla ta nejdůležitější figura. Tou byl impresário a kapelník - šéf klanu. Velkou část produkce, která se hrála ve státním rozhlase a televizi totiž obstaralo jen několik skupin - nebylo jich víc než prstů na rukou nepříliš obratného střelmistra. Tuto skutečnost poněkud zakrýval fakt, že každý klan zněl hlasy několika zpěváků a zpěvaček. A každý z nich se také snažil obsloužit jaksi celou diváckou rodinu - podle potřeby dopředu vystrčil bud' dítě, pubescenta, zkušeného světáka, rozvernou diblici nebo zralou dámu. Tohle rafinované aranžmá trochu kazil fakt, že v každém z těch případů byl zvuk klanové kapely stejný, respektive stejně hrozný. Na druhou stranu, zrovna na tomhle v té době záleželo jen málokomu.
Každý klan se opíral o jakousi podpůrnou sít' spřátelených dramaturgů v rozhlase a televizi, lidí z hudebních vydavatelství. Díky tomu měly klanové organizace zajištěn přísun slušných peněz za sice hodně, ale stále stejné muziky. Jakousi první ligy mezi hudebními rodinami tvořily klany Janečkovců, Hannigovců, Štaidlovců a Vágnerovců. Zastavme se krátce u každého z nich.
Kroky Františka Janečka byly organizace skutečně proslulá a svým zvukem definovala žánr veksláckého popu. O kapelníkovi Janečkovi se vědělo a psalo, že je doktor práv. Méně se už psalo o jeho napojeni na tajemníka komunistické strany pro kulturu Miloslava Mullera (má tam bejt přehláska), který pod pseudonymem Miroslav Melen dokonce přispěl několika žertovnými texty na album dětské hvězdičky Kroků - Pepíčka Melena.
Pro Kroky byl charakteristický ten nejtupějši diskorytmus a infantilní melodie, občas šmrcnuté něčím v pokleslém italském stylu. Není ani divu, že v tomhle stylu byla kapela schopná napráskat třeba čtyři alba za rok.
Pamětníci těžko zapomenou na Janečkem oblíbený kvílivý zvuk kláves a hodně vytažené přechody elektrických bicích - tenhle nástroj se televizním kameramanům vysloveně líbil. Stálicí Janečkova ansámblu byl samozřejmě Michal David, jehož trochu nakřáplý hlas písním Kroků dodával ten správný taliánský výraz. Jeho bujarý a předstíraně citový projev zas zvuk Kroků odkazoval do jejich duchovního domova - světa životu nebezpečných kolotočů a strašidelných zámků.
Pro děti mladšího školního věku měl Janeček Pepíčka Melena, od šesté třídy výš nastupoval Pavel Horňák. Na dospívající publikum kromě Davida útočila i nezapomenutelná žena-vamp Markéta Muchová a "šéf rebelů" Sagvan Tofi. Trochu rýmované životní moudrostí do hudby Kroků vnášel Milan Dyk.
Pokud by člověk bral vážně slova členů kapely Maximum Petra Hanniga, měla by hudba téhle formace znít jako Smetanova Má vlast v provedení Led Zeppelin. Její produkce v sobě ovšem měla spíš ukníkanou oslizlost kapely z hotelového baru na nějaké hodně zapadlé štaci. Trumfem Hannigova týmu byl Vítězslav Vávra, dále Maximum doprovázelo množství rychle se vynořivších a zase zapadnuvších tváří. Jmenujme alespoň Jakuba Smolíka, Martu Stravovou nebo - světe div se - Lucii Bílou. V zápase s Kroky Maximum zjevně prohrávalo, i tak si ale uchovávalo slušný podíl na trhu. Oproti Janečkovi se Hannig někdy dopustil zpěvu i sám - například jeho píseň Příliš něžná je možné považovat za důkaz toho, že možné je skutečně vše. Dlužno podotknout, že své pochopeni pro jemnost a romantiku citového života dospívajících mohl Petr Hannig plně rozvinout po revoluci jako provozovatel prvního českého erotického divadla. Divácký zážitek z různých akrobatických souloží v něm podle očitých svědků měly doprovázet mistrovy klavírní improvizace.
Klan Karla Vágnera se od světáckých part kolem Františka Janečka a Petra Hanniga lišil jakousi okázalou obyčejností. Součásti toho obyčejného chlapáctví byly i husté kníry kapelníka a hlavní pánské hvězdy souboru Petra Rezka, a Vágnerův furiantský zvyk nosit basu skutečně proklatě nízko. Komerční trhák Vágnerovy stáje ovšem představovaly "kluci" - Petr Kotvald a Stanislav Hložek - příčina třeštění mnoha dětí a upřímného zoufalství mnoha rodičů. Jejich hit Holky z naší školky zazněl z rádia a televize jako zlatý hřeb programu tolikrát, že ho umějí spolehlivě umějí přezpívat i ti, kdo ho už tehdy z duše nenáviděli.
Matkou byla klukům Hana Zagorová, několikanásobná vítězka ankety Zlatý slavík. Ke cti je jí nutno přiznat podpis pod protirežimní peticí Několik vět, jemuž v létě 89 věnoval několik památných poznámek ve svém památném projevu sám Miloš Jakeš.
Ladislav Štaidl měl ve své stáji superkoně - Karla Gotta - a díky tomu jeho klan svým významem přesahoval československou hranici. Kapela se snažila vykazovat i jisté profesionální kvality, její impresário v ní proto umožnil hmotně zajištěnou degeneraci i zdatným hudebníkům - svého času vzbudilo dost velký rozruch, když do ní nastoupil basista Pražského výběru Ondřej Soukup. Podobně jako Petr Hannig interpretoval i Štaidl některé svoje písně sám; jeho medový přednes například dovršil soundtrack vypečeného seriálu Zkoušky z dospělosti, kde Štaidl zpíval o slastech a strastech života maturantů, či minimalistický epos o vodovodních kouhoutcích.
Sláva Karla Gotta v rámci Štaidlovy rodiny zastiňovala všechny ostatní. Byla to ovšem rodina početná a úspěšná - nezbednou dcerku v ni představovala Darinka Rolincová, její romantickou starší sestru Iveta Bartošová a rebelujícího puberťáka Michal Penk. Jitka Zelenková jim všem pak byla světaznalou matkou.
V režii zmíněných klanů probíhaly všechny nejdůležitější hudebně zábavné pořady - ať už se jednalo o Sejdeme se na výsluní, Telegramiáda, Jedeme dál nebo jako-že-alternativní Hitšarádu v TKM. Posluchač písničkové stanice Hvězda pak s jejich tvorbou vstával i uléhal. Možná se mu o ní i zdálo.
Ta tehdejší "česká písnička", byla samozřejmě česky zpívaná. A to češtinou vskutku pozoruhodnou. Vyskytovaly se v ní rýmy poměrně brutální, čas od času dosahované pomocí dost krkolomného slovosledu. Nám však v tuto chvíli jde o myšlenku. Většina těch skladeb nebyla politická, povinné bylo jen víceméně pozitivní vyzněni ve smyslu "je dobré užívat života plnými doušky", jak se tehdy říkalo, případně "životu přitakat". Čas od času se v nich posluchač dočkal dobré rady, třeba "Chyť své dny" nebo "dávej ber".
Někdy došlo i na postřehy filosofičtější a jdoucí hlouběji pod povrch - jako třeba "je lepší trampot pár, než život bez starostí mít" nebo fatalistický postřeh Stanislava Hložka a Petra Kotvalda "je těžké brát věci tak, jaké jsou, jenomže jinak to nejde". Absolutní pravdu svého času vyjádřila Jitka Zelenková. "Bez lásky láska není". Co k tomu dodat.
Nejvíc těch skladeb bylo samozřejmě o lásce. Část z nich byly melodie, řekněme, všeobecně okouzlené opačným pohlavím. Takové skladby byly většinou vyhrazeny mužům. Ze všech těch unylých melodií o různých "dívkách" - velmi populární slovo - "holkách z gymplu", ženách, které jsou různé, a tak dále, lze vycítit špatně skrývané šmíráctví.
Pokud přišla řeč na vztah konkrétních dvou lidí, byl líčen bud' v duchu pohádky o princezně se zlatou hvězdou na čele nebo jako jakési bujaré sportovní utkání (Jsme tým super speciál). Láska a přátelství je především týmová práce, jsme dvojka, parta, kolektiv, pijeme kolu a jsme sehraní.
K vrcholným a zároveň upřímným výkonům tehdejší milostné poppoezie patří duet Ivety Bartošové a Michala Davida Konto štěstí. "Život bude jedna velká částka, která se nám bude stále násobit." Docela výstižné, že?
V případě milostné lyriky však režim dovolil i trochu toho smutku. I v reálném socialismu se mohlo přihodit, že se dva rozešlí a propadali pak melancholii. Odtud pak melancholický náboj některých hitů.
V druhé polovině osmdesátých let přichází na scénu postava rebela. Proti čemu se bouří? Především proti tomu, že jeho spoluobčané myslí jenom na prachy a jejich životy jsou pak vyprázdněné - skoro jako na Západě. Rebel však chce, jak zpíval Sagvan, "zůstat věrný svým ideám" Svět mondénních večírků jej ničí a pokud mu propadne, jako Hamlet českého popu Jan Cézar, schytá pořádnou dávku existenciální trýzně. Daleko větší čáku na štěstí má náš starý dobrý Obyčejný kluk, který ví, kde hledat skutečné hodnoty a kde ne.
Naštěstí máme rodiče, s nimiž nám je dobře a na které je možné s láskou vzpomínat, tak jako pozdní přírůstek hannigovského klanu Marta Stravová a nebo Milan Dyk, který zpíval, jak jezdil s tátou na hory a pekli si tam brambory. Vší tou poučnou lyrikou pak občas problesklo nějaké to pořádné bezděčné dada, slova nakupená beze smyslu a naházená do úst zpěváka jen proto, aby tam něco bylo. "Čím to bude, čím: Čimčarára čím čím čím!" A tak dál, a tak podobně, až do úplného zblbnutí.
Mezi klany snad existovalo něco na způsob konkurence. Přesto byly příležitosti, kdy bylo namístě předstoupit před publikum a předvést, že všichni táhnou za jeden provaz. Takový moment jistě představovaly volby - třeba ty v roce osmdesát šest. Pro tuto příležitost si naši umělci připravili ten nejhezčí dárek - společnou píseň. Ve studiu se sešli příslušníci všech klanů i solitéři, kteří patřili ke stálicím české popscény. Jeden z nich, Jiří Zmožek, také toto svěží dílko napsal. Na tuto příležitost se všichni vymódili tak nějak civilně, přes všechno to pozlátko to přece byli jedni z nás - voličů. Akce se tehdy nakonec vyplatila - volby dopadly dobře - však jsme si tehdy taky všichni oddechli.
Doba to byla užasna a tak to doktor pomenoval DĚCKA RAJE (asi už znal kapa pražskych hospod v RaJu - Roka ) Dneska na tu dobu zpomina najčastěji obskurne radijo Impuls, kere ty hvjezdy minuleho stoleti neustale recykluje jak Grebeniček Internacionalu.
Při bleskové návštěvě trafiky či benzinové pumpy to ještě jde rozdýchat. Pokud vám ale v restauraci naperou do hlavy "Ne, pětku ne" od Pepíčka Melena, nezapomenutelnou skladbu "Večerníček" v podáni Karla Černocha a takovou tu skladbu, ve které Ladislava Vodička popisuje, jak dojel náklaďákem až do Ústí nad Labem, a to vše ještě předtím, než je na stole polévka - začíná být naše dnešní situace trochu vážná.
A jak zpomina jedna z hvězd Paja Horňak, včil respektovany pravnik?
Jasnou pěveckou jedničkou byl Michal David, třetí do party pak Markéta Muchová, která vynikala více fyzickou krásou než svým hlasem. Kromě těchto stálic se u mikrofonu vystřídali Iveta Bartošová, Petr Sepeši, Marcela Holanová, Arnošt Pátek, Jiří Strnad, Josef Melen, Milan Dyk a další. V roce 1988 Michal David odešel a postavil si skupinu Alegro, v Krocích došlo k omlazení a s ním zavál nový vítr. V programu vystupovali vedle Horňáka i Jan Cézar (Vizitka, Holky bláznivý) a Alice Hálová (Bratříčku můj). Právě s Honzou Cézarem se Pavel hodně kamarádil.
Kdo chce slyšet paru hitu z tej doby, zazpominat a zatlačit slzu za tych zapomenutych, ma možnost tuto hity a šity
V tej době bulvar nebyl a o ničem se nesmělo pisat, bo to všecko byli važeni ludi, pozyvani na papalašske oslavy a kdo se znelibil bossum tak šel buď do emigracije, nebo do lochu, bo chcipal hlady.
Dneska diky buvaru muže byt hvjezda každa polovzdělana opica, kera se necha zavřit do jakehosyk baraku, nebo uspěje v jakejsyk obskurni sutěži o nejvychrtlejši děvuchu. Pak se dozvidamy že:
Renata Kajdžas ma uměle kozy a už ji to fakt sluši, bo každy den, od doby co jeji šamstr vyhral v jakejsyk sutěži poloopic balik prachu, chodi do fitka, žere všecko co ji davaji a cviči tak, že aji Krampol utekl z posilovny, bo tolik v bečpresu neda ani jak si vynda protezu z tlamy.
Nebo zas jakasyk ina se chysta na jakusyk sutěž do svjeta a šla si vybrat k jakejsyk švadleně šaty. A bo ma hrudnik vyduty jak lentilky pod tepichem, tak ji z tych šatu lezu kosti a bradavky, tak se u teho hned nechala vyfotit. Babička s dědu musija chrochtat štěstim že maju tak nadanu vnučku, zvlašť esli bydli na malym městě.
Bulvar sice umi z takych bezvyznamnych ludi zrobit na paru chvil selebrity pro česke nezaměstnane a mamy u plotny, ale trvalu slavu jim to stejnak neda. ale zas je třeba čimsyk krmit čtenaře a vaty neni nikdy dost, bo na tu titulku si mužete vybrat co placnete, hlavně jak to prodava!
Tak se dozvime nejen z titulky, ale aji šilene televizni reklamy pod přimym a upřimnym pohledem Krampola, kery tak už upřimně kdysyk lakal ludi do jednoho investičniho projekta kampeličky, než přišli v kladatele o prachy, že Aneta Langerova se objevila v pornu. Vynechame li že už kdysyk otisknul jakysyk platek celkem nepovedenu fotomontaž nahe Anety, tak je to zas dukaz jak zarobit prachy na blbosti ludi, bo ti hned utikaji do trafiky a k jednym startkam pro stareho, ešče ten časak jak tam je ta Aneta! Že to je kachna jak cyp zjistja až doma, bo tam je o ni enem medajlonek a ani žadna pikantna spoveď či jakesyk historky z lasky tam nesu, ale chuj s tym, šak to stoji enem sedm korun... a vydavatel chrochta blahem. Pruhledne jak Parubkova nabidka ODS k spolupraci na ferovej urovni
  • A tam ma napadlo, že založim novu kapelu mladych blbych kluku, co budu vypadat jak strašidla, zmaluju si ksicht barvama, obleču sa jak na poslednu cestu životem a necham kohosyk nahrat jakesyk songy, kere budu stejně blbe jak oni, ale budu znit "děsně rockově" kuci budu chvilu buzici, chvilu zamilovani, chvilu na drogach, chvilu zas buzici a dam temu jakysyk dobry nazev, aby vyzněl aji v Bravičku -
  • BRUNTAL MOTEL
  • BLŠANY HOSTEL
  • NAGASAKI BORDEL
či tak cosyk. Postavim takove to davove šilenstvi tupych patnactek na jejich ksychtach a povidačkach esli su radi že su radi, kde zas budu hrat (dycky kajsyk, kaj se nedadostat inač než vrtulnikem ) co toči za novy klip, kolikrat si spolu kuci uživaji a jak je naročne byt slavny a nemit to sukromi. Nasadim to do všeckych hitparad, prodam MTV a budu v pekelnym baliku. Zrobime paru koncertu na plejbek, bo to ty patnactkystejnak nepoznaju a vlhnu z pohladu na kluky a ne z jejich zpěvu a proslavim nas ne politiku, ale lihňu bezpohlavnich selebrit.
Dobre jak cyp, no ni?
Mate lepši napad? Zbohatneme spolu? Pisnite do fora!
Vaš Synek - manažer buducich selebrit
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 diddlousci1 diddlousci1 | Web | 9. listopadu 2006 v 10:39 | Reagovat

Ahojda!! Nechceš se zůčasnit soutěže o nej blog!?!? Jestli jo tak napiš ke mě na blog do rubriky:,,jiné soutěžky" Do článku soutěž o nej blog!!:-)

2 Já | 9. listopadu 2006 v 10:52 | Reagovat

Dnes je to úplně stejné, ovládá to pořád pár mafií. Založit skupinu bez toho v pozadí jde, ale bude hrát leda někde po barech, do tv se nedostane.

3 cepín cepín | Web | 9. listopadu 2006 v 14:00 | Reagovat

a já tam budu zpívat! Musíme útočit přímo, proto navrhuji HOKIO TOKEL. A začneme v Maďarsku

4 Fany Fany | 9. listopadu 2006 v 23:12 | Reagovat

Politika byla lepší. Tohle mne bohužel, nebo bohudík, nezajímá. Ale jak praví klasik, není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Občas sem mrknu, není-li tu politika. Čauky

5 Northern Lights Northern Lights | 10. listopadu 2006 v 6:37 | Reagovat

Myslím že mezi oficiální "kulturou" dnešní doby a mezi evokovanými umělci let osmdesátých není věru rozdílu. Dodnes se mnozí snaží zůstat "in"  a pak to dopadá jako paskvil , kdy šedesátileté star vypadají po nákladných recyklacích jako teenegeri . Ale osmdesátá léta vypustila do světa i jeden pro mě nepřekonatelný  skvost australské Dead Can Dance. Jejich hudba mě neustále fascinuje. Hezký den .

6 Banjo Banjo | 10. listopadu 2006 v 9:19 | Reagovat

Jaksyk tu něvidět zminku o dwuch podstatnych zombies z tej doby, co jich v bedně vidno pořad aji včilkaj - Nesmrtelná teta Helenka a ujo Jura Korn. Bo bez tych dvuch by tento blazinec nebyl kompletni...

Ale až budeš zakladať tu kapelu, kontaktuj mňa, bo rad cosi takto stupidneho jako one texty napišu. Su taky preverzny, že by ňa to aji bavilo :-)

7 cepín cepín | Web | 10. listopadu 2006 v 10:03 | Reagovat

to mě taky. Třeba jen tak nástřelem:

Včera jsi nepřišla,

a můj den skončil,

a večer když hvězda

vyšla

tak díval jsem se na ni,

a věděl jsem,

že i Ty se díváš na ni.

Ref: Jsi hvězdou mou,

a bez hvězd by nebylo nebe,

jsi hvězdou mou,

já miluji jen Tebe.

Ó hvězdo má,

zářivá,

bez Tebe není nebe,

Ó hvězdo má,

když není nebe,

ztrácím Tebe.

A ráno Slunce vyšlo,

jak už to tak bývá (pozn. může být zpíváno i druhým hlasem :o)))

a najednou mi přišlo,

že se na mě dívá,

a skrze jeho sílu,

já opět cítím Tebe,

Ty jsi moje Slunce,

Ty jsi moje nebe.

Ref: Jsi Sluncem mým,

a bez něj by nebylo nebe,

jsi Sluncem mým,

já miluji jen Tebe.

Ó Slunce mé,

zářivé,

bez Tebe není nebe,

Ó Slunce mé,

když není nebe,

ztrácím Tebe.

To je dostatečně dementní na to, aby to byl kasovní trhák, ne?

(c) Copyright Cepín 10.11.2006, protože je to fakt demence k použití :o)

8 cepín cepín | Web | 10. listopadu 2006 v 10:05 | Reagovat

možná v konci první sloky "že i Ty se díváš za ní", jinak jsem se svým dílem spokojen

9 Albert Hofmann Albert Hofmann | 10. listopadu 2006 v 10:45 | Reagovat

Pod vysokým stromem

zabýval se lovem.

Zabíjel ptáky

a veverky taky.

10 cepín cepín | Web | 10. listopadu 2006 v 12:29 | Reagovat

to bude outro debutového alba "S láskou za láskou"

11 Synek Synek | 11. listopadu 2006 v 10:29 | Reagovat

Mam z vas radost - CHLOPI! uz se to zacina rysovat!

Textaru je dost, sam taky cosyk vypotim, hlavni hvezda ansablu je uz taky postavena vcil esce jakesyk postevaky okolo neho a bude to!

12 Fašoun Fašoun | Web | 20. listopadu 2006 v 13:18 | Reagovat

Tož my fašouni zme dycky nadavali, za totača na komunisty, včil na komerci, viď Synku z Ostravy. My zme tu od teho abysme poručili celemu světu kera hudba je zpravna a kera je sračka se kerou Ďabel vymyva ludem mozgy.

Bych přispěl taky trochu do mlyna:

Děte s tyma sračkama do piče,

kurva dělate hudbu leda pro topiče,

Tož sme kulturny narod ne barbaři,

my nerobime muzyku jak ňaky žabaři,

Kdo robi pop je komunista,

to ne naš nazor to pravda čista,

a kdo nesuhlasi s nama bo s nimi,

toho dame zavřyt do Osvětimi.

13 šrot šrot | E-mail | 7. února 2007 v 18:04 | Reagovat

Ahoj,nemáš náhodou Jana Cézara-Vizitka?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama